Byla jsem hromádka neštěstí. Vlny vnitřní bolesti mnou zmítaly tak, že jsem téměř nemohla dýchat. Zoufale jsem přemýšlela, jak se život, který byl plný štěstí a Božího požehnání, stal životem v bezmoci a beznaději. Pět měsíců jsem usilovně bojovala s myšlenkou, že bych mohla mít depresi. Vždyť konec konců součástí mé práce rodinné lékařky bylo pomáhat lidem uzdravit se z deprese. Proč jsem najednou viděla svůj vlastní příběh v jejich příbězích? Proč jsem se tolik bála zahlédnout v příbězích mých pacientů sebe?

"Jenom slaboši toho mají moc a vyhoří. Jenom křesťané, co mají špatné geny nebo zažili skutečnou tragédii, upadnou do deprese. Normální křesťané jako já ne. Nejspíše jsem odpadlík, který má depresi, protože mě Bůh opustil.

Není pro mě naděje. Nikdo a nic mě nemůže dát dohromady. I kdyby mohli, nechci žít bez Boha. A přesto mám pocit, že už vůbec nevím, kým Bůh je. Nevím kde je. Nikde ho nevidím. Nevím, proč mě opustil. Přijde mi někdy na pomoc? Nebo zemřu v beznaději?"

Myšlenky mi takto vířily myslí minutu za minutou, den za dnem. Mou mysl mučily děsivé myšlenky o Bohu i mém vlastním tragickém osudu. Trvalo to až do chvíle, kdy jsem jednoho dne v březnu 2003 v návalu slz všechno řekla svému manželovi Davidovi: "Jsem jako loď, která se roztříštila o skálu. Můj život skončil!" V tu chvíli se ho zmocnilo něco, co nás oba nasměrovalo na cestu, která změnila náš život, na cestu, která mi postupně vrátila sílu do života a naučila mě žít život v rytmu milosti ve světě nekonečných nároků.